Samurajský válečník a jeho pán

Samurajové sloužili císaři nebo prostě svému pánu. Byli známi pro svoje vynikající válečné schopnosti, oddanost, kázeň, disciplínu a především čest. Vždy využívali všech protivníkových slabin. V bojích útočili na citlivá místa svého protivníka, především pak na zbrojí nekrytá místa na těle, jako je krk, podpaží, zákolenní, nebo žaludek.

Na službu samuraje byli cvičení malí chlapci již od velice útlého věku.  Po dovršení deseti let byli chlapci posíláni na místa plná strachu, který museli ve svém věku mladí válečníci překonat. Byla to vybírána taková místa, jako hřbitovy, márnice, husté lesy, opuštěné zříceniny budov, nebo místa, kde se mohlo vyskytovat jakékoliv nebezpečí.

Pro samurajské válečníky byla vždy na prvním místě čest. Pro samuraje byla v boji nejhorší možná možnost, a to padnout do zajetí.  V takové chvíli samuraj vždy raději požádal svého věznitele, aby si mohl vzít život a provedl tradiční harakiri.

Samurajští válečníci byli také známi pro svoji urážlivost. Velmi mnoho úkonů považovali za naprostou urážku.  Nikdy však samuraj neprobodl svého soka zezadu. Pokud se cítil samuraj uražen někým jemu nadřazeným, samuraj většinou spáchal harakiri.

Bojového umění samurajů
Dodnes je zachováno mnoho škol tohoto bojového umění. Jsou to například např. kendžucu, nebo jeho sportovní varianta kendó, což v překladu znamená cesta meče. I velice známé džudó patří mezi bojové umění samurajů. Mezi neválečné vědomosti samurajů patří také čajový obřad, vytváření ikeban, nebo skládání básní.

Slovo samuraj pochází z věku velkých společenských změn a událostí v tradiční japonské společnosti devatenáctého století.  Jednalo se o přestavbu císařství.  Válečníci, kteří sloužili císaři, byli nazýváni „dřívější příslušníci armády“.  Ve světě se ale vžil japonský název pro vazala – samurahi, neboli samurai. To jest „ten, jenž slouží“.